Herní hudba často patří k tomu nejlepšímu, co může videohra nabídnout. Správně zvolený soundtrack dokáže podtrhnout atmosféru, posílit emoce a někdy přežije samotnou hru – legendární skladby se poslouchají ještě dlouho poté, co hráči odloží ovladač. Občas se ale stane pravý opak. Některé skladby jsou tak zvláštní nebo nepříjemné, že se do paměti zapíšou z úplně jiných důvodů.
Jedním z nejčastěji zmiňovaných příkladů je skladba „Mansion Basement“ z hororu Resident Evil: Director's Cut ve verzi DualShock Edition. Paradoxní přitom je, že původní hudba v základní verzi hry fungovala docela dobře – temné housle a jednoduché MIDI efekty vytvářely nepříjemně tísnivou atmosféru, která se k podzemí plnému nemrtvých skvěle hodila.
Ve verzi pro PlayStation se ale skladba změnila v téměř legendární hudební kuriozitu. Místo hororového napětí hráče vítá podivná směsice „trumpetových“ zvuků, která spíš připomíná rozladěný cirkus než temné chodby strašidelného sídla. Výsledkem je bizarní kakofonie, která se postupně stala jedním z nejznámějších příkladů nepovedeného herního soundtracku.
Podobné přešlapy byly častější hlavně ve starších hrách, kdy skladatelé pracovali s velmi omezeným hardwarem a MIDI syntézou. V době, kdy se herní průmysl teprve učil spojovat technologii s filmovější hudbou, nebylo vždy jednoduché vytvořit soundtrack, který by opravdu fungoval.
Ani moderní hry se ale kritice nevyhnou. Například některé skladby z bojovky Tekken 8 vyvolaly mezi hráči rozporuplné reakce. Terčem kritiky se stala především hudba z arény Colosseum, kde kombinace elektroniky a výrazných vokálů ve stylu Vocaloid podle části komunity působí spíše rušivě než energicky.
Tyto příklady ale zároveň ukazují jednu zajímavou věc – i špatná herní hudba může být nezapomenutelná. Někdy dokonce víc než skladby, které jsou jen průměrné. Zatímco ty nejlepší soundtracky se zapisují do historie jako mistrovská díla, ty nejpodivnější si hráči pamatují právě proto, jak nečekaně špatně dokázaly znít.